Někdy kolem roku 1998 se začaly dít věci, kterým jsem tehdy ještě nedával jména. Ale cítil jsme je. Den se dělil pouze na dobu ve škole a dobu po škole. Mezitím nebylo nic.
Byla to doba, kdy pro mě existovala jedna modla. Tedy nejen pro mě - pro nás, co jsme tehdy snili o pixelech a dívali se na krabice s hardwarem (v 99.9999% hry) za výlohou jako na svatyni. Byl to časopis LEVEL, který byl jeden z těch relativně dostupnějších artefaktů. Mohl jsi s ním strávit celý den. Ne proto, že bys ho nějak extra hltal – i když to taky – ale proto, že s ním šlo prostě být. Jako s kamarádem, co mluví přesně o tom, co potřebuješ slyšet ze světa, kam ses ještě nedostal a někdy ani dostat nemohl.
Počítače tehdy nebyly levná záležitost. A hry tak ne, ale LEVEL, jako časopis byl branou a klíčem ke všemu, pro co se v tu dobu žilo. Pravý důvod, proč jsme si na něj šetřili z peněz na oběd byly ale hry - Plná a demoverze! Tehdy se hry neinstalovaly. Tehdy se prožíval Instalačni ceremoniál. Mechanika se rozezněla jako starý kufr na kolečkách a ty jsi jen čekal. Ne proto, že bys měl tak svatou trpělivost. Ale proto, že nic jiného dělat nešlo. Čekal jsi, doufal a spolehal na zázrak -že to pojede. Klidně jen na minimum. že se to spustí a rozjede.
Trávili jsme spousty večeru vymýšlením jak naši vysněnou hru zahrát na o třídu horším počítači a dost nás to teda naučilo, což vidím ale až zpětně.V tom čekání byla binární magie. Pamatuju si to. Všechno. LEVEL 98, IV. ročník. Na obálce gameart honičky v podvečerním americkém kaňonu. Need for Speed vypadalo lépe než-li realita. A já nechápal, proč mě to tak táhne, když mi to stejně moc nešlo hrát. A pak mi to došlo. Někdy v době mezi menu a loadingem - že to (pro mně) není o hře. Je to o tom čase, který s ní trávíš. O pokoji, kde se smráká a ty pořád jedeš, i když už nikam nejedeš.
Zelené světýlko na bedně lehce zažloutlého počítače, občasné zavrčení techniky. A jinak ticho. Vzpomínka. Nálada. To, co zůstává. Když je smutno. Když se nedaří. Když potřebuješ utéct. Tam, kde bylo vždycky dobře. Přívětivost WIN fungovalo jako obejmutí hodné babičky. Teď, o skoro třicet let později, mě ta láska k hrám drží pořád. Obdiv k tvůrcům. Respekt ke všem, kdo jsou součástí tohoto průmyslu. Protože i když to a nevypadá, není to tak zábavný svět jak nám - koncovým uživatelům přijde. A kdybych mohl vrátit čas? Hned! Do doby, kdy se hra nekupovala pro zábavu, ale pro vztah. Kdy monitor byl velké težké CRT a časopis voněl čerstvou tiskařinou.
A i když si koutkem duše cítil, že to není vše úplně dokonalé. Tak přesto jsme měli všechno. Doba plynula pomaleji a i věci měli větší cenost. Protože to co přichází pomalu, ma větší sílu. Dnes, když se dívám na ten starý LEVEL, vím, že to nebyl jen papír. Byl to spouštěč. První obraz. Zárodek toho, co dělám teď. A stálo to za to. A vždycky už bude.
Díky, LEVEL.
